Červenec s Rose

Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Doufala jsem, že svůj smutek už dokážu skrýt. Nechtěla jsem, aby kdokoli jiný jen tušil jak se právě cítím. Mým cílem bylo ostatní donutit vidět to, co jsem chtěla, aby viděli. Samozřejmě, že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese. Po nástupu do vlaku jsem si vybrala jedno prázdné kupé a tam se taky zavřela, nepotřebuji teď u sebe veškerou společnost.

´´Dáte si něco, drahoušku? ´´Stála tam malá buclatá dáma a přátelsky se usmívala.

´´Zlatíčko? ´´ Pokusila se mě znovu oslovit.

Když mi konečně došlo, že mluví se mnou, zvedla jsem oči a rychle zavrtěla hlavou. Věnovala mi ještě jeden milý pohled, který jsem se ji snažila oplatit. Zavřela dveře a odtlačila svůj vozík. Natáhla jsem si nohy na sedačku a poddala se své fantazii.

Odjezd z Bradavic bylo vážně to, co jsem potřebovala. Nikdy bych si nepomyslela, že to někdy napíšu, ale bohužel. Cestou jsem měla dost času na přemýšlení a urovnání věcí v hlavě. Tak zaprvé, chci v létě co nejvíce trénovat, protože nemám zájem opakovat jeden ročník pět let. Zadruhé, v Kotli se ubytuji sama, abych se nemusela před někým neustále kontrolovat nebo přetvařovat. A konečně zatřetí, hodlám v sobě pohřbít všechny své anděly.

Vidět před sebou Rosalindu s maličkou Trishou byla obrovská úleva. Nikdy jsem se na Rose takhle netěšila. Mála je krásná, celá maminka. Rosa se mě zeptala, jestli si ji nechci pochovat. Byla jsem poměrně zaskočená, ale nechtěla jsem vypadat jako srab a tak jsem souhlasila. Myslím, že napoprvé jsem malou nedržela o nic líp, než pytel brambor. Já a děti  to není dobrá kombinace. Jsem jedináček, takže jsem se nikdy o žádné sourozence nemusela starat. Navíc to neustále plakání, šišlání nebo slintání není pro mě. Ale nebylo to tak zlé. Ros mě mile potěšila, když mi dala kamínek k ní domů, bylo to hezké gesto. Mám pocit, že první den prázdnin se dal přežít.

 Druhého dne ráno jsem se ale probudila opět s noční můrou. Nevím proč, ale vyskočila jsem ihned z postele a začala balit. Házela jsem do kufru naprosto všechno, přesto že jsem se den před tím zaobírala výzdobou pokoje několik hodin. Popadla jsem své kufry a zanedlouho se objevila u Rosy doma. Musela být asi dost překvapená. Jediné co jsem ze sebe dostala bylo-mám prosbu. Nemusela jsem skoro nic říkat a Ros mi odpověděla-ano, můžeš tu zůstat. Ulevilo se mi, když jsem to nemusela vyslovit ani vysvětlovat. Když mě Rose ubytovala, cítila jsem se o dost lépe. Dokáže být dost empatická. První dny společného soužití byly dobré, ale časem se mi Ros přestávala líbit. Většinou byla bez nálady, vypadala unaveně a přesto, že se dost snažila, nebyla s ní řeč. Moje zvědavost a starost se samozřejmě začala ozývat a tak jsem se pokoušela zjistit v čem je problém. Ale dobře vím jak Rose dokáže mlčet, když si umane. V tu chvíli z ní člověk dostane asi tolik informací, kolik by jich dostal z němého. Po nějaké době jsem si na to zvykla a přestala to řešit. Sama nemám ráda, když se mi někdo plete do života a tak jsem se ji rozhodla respektovat a nechat toho. Jo, to byl názor, který jsem zastávala naoko. Samozřejmě, že jsem toho nenechala a s Am a Gi pořád pátrala po tom, co se děje. 

Obča jsem u nás doma narážela na Ashe. Přišlo mi to divné, protože jsem netušila, že jsou s Rose přátelé. Vzpomínám si jen, že ho před časem léčila. Moje podezření vzrostlo po tom, co jsem v kuchyni na stole našla vzkaz, který pravděpodobně psal právě Ash. Rose mě uklidnila, že se rozhodne nic neděje a ať si s tím nedělám hlavu. Pořád se mi nezdála. Byla smutná a pobledlá. Zkrátka, nebyla ve své kůži.

Od jisté situace nedokážu spát dlouho do rána a tak vstávám velmi brzy. Jinak tomu nebylo ani o prázdninách. Jednoho dne jsem se vydala do Děravého kotle, kde jsem měla sraz s Ginou. Když jsem se objevila u krbu a rozhlédla se, Gina už seděla u baru. Přišla jsem k ní a sedla si vedle. Chvilku jsme si povídaly a pak jsme se domluvily, že si dáme společně snídani. Zalovila jsem v tašce, abych si připravila peněženku, ale zjistila jsem, že ji nemám. Beze slova jsem se vrátila zpátky k Rose, protože kdybych řekla Gi, že nemám u sebe peníze, jistě by chtěla platit za mě a to jsem nechtěla. Byla jsem překvapená tím, co jsem slyšela, když jsem se vrátila domů. Stála jsem na chodbě, před svým pokojem a slyšela z vedlejšího pokoje dětský křik. Malá moc často neplakala a rozhodně né takhle. Řekla jsem si, že Rose dělá jistě vše proto, aby malou utišila a tak jsem se držela svého původního plánu dojít pro peníze. V pokoji jsem se zdržela déle než jsem čekala, protože jsem ještě trochu poklidila a ustlala si postel. Když jsem znovu vyšla na chodbu, křik byl snad ještě silnější. To už mi přišlo přinejmenším divné. Popošla jsem k vedlejším dveřím a zaklepala na ně. 

Nic.

Vešla jsem drze dovnitř a první co upoutalo mou pozornost, byla Trisha. Ležela ve své postýlce, uplakaná a celá červená. Instinktivně jsem ji přitiskla k sobě. Teprve až pak jsem si všimla Rosy, která ležela v posteli. Vypadala příšerně. Snažila jsem se s ní mluvit, ale ona nereagovala. Dokonce ani po tom, co jsem ji poplácala po obličeji. Chvíli jsem zmatkovala, ale pak jsem se rozhodla jednat. I s malou jsem se vrátila do Kotle, před očima jsem měla černo. Ani jsem se nesnažila něco skrývat. Pouze jsem řvala: Gino! Ta se opírala o zábradlí a chvíli na mě zmateně koukala. Když pochopila, že je to vážně a jedná se o Rose, šla ihned se mnou.