Probuzení

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých období klidu, ale plyne. I pro mě.

Neměla jsem povědomí o tom, jak ubýhají dny- nebyl důvod to sledovat, protože jsem se co nejvíce snažila žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Protože jako trest za to, že jsem to nedokázala, přijdu o veškerou touhu žít.

Byla jsem překvapená, když jsem se vzbudila do tmy. Pršelo. Myslím, že jsem doopravdy neusnula, byla jsem jen ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mi bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět. Nakonec jsem sebrala zbytek svých sil a postavila se zpět na nohy. Myslím, že to celé nemohlo trvat nijak dlouho, ovšem mě to připadalo nekonečné. Posadila jsem se na lavičku a poddala se svým myšlenkám. Samozřejmě né na dlouho.

Konečně jsem se dočkala vysvobození. Je ráno, stojím ve Vstupní síni s kufrem v jedné ruce a se sovou v druhé. Vracím se zpátky do Londýna, kde uvidím poprvé maličkou (Trishu) a samozřejmě také Rosu s Gi. Po těch měsících plných přemýšlení, hledání odpovědi na otázku proč a bezduchého pochodování po hradě mi to připadá jako malá zářivá hvězda na temné obloze.