Srpen s Rose

Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Přála jsem si, abych se dokázala zase ponořit do té citové otupělosti, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se mi to dřív dařilo. Noční můra mi nedávala pokoj a nutila mě přemýšlet o věcech, které mi způsobí bolest.

Vzbudila jsem se brzy ráno, maličká spala vedle mě. Opatrně jsem si na posteli sedla a opřela se zády o stěnu. Začala jsem si vybavovat, co se minulý den dělo. /Když jsem se objevila doma, netrpělivě jsem čekala na Ginu, která se k nám domů měla přemístit. Přivedla jsem ji k Rose a netrpělivě přihlížela. Rozhodně jsme se shodly na tom, že to není dobré a přivolala se na pomoc Sayaka./ Dny, které následovaly nebyly příliš dobré, ale tak nějak jsme to společně zvládali. Já s Ginou jsme se staraly o malou. Ash zase dělal společnost Rose. Musím říct, že u nás byl hodně často a sem tam hlídal i Trishu. Podívat se na Rose chodila také Amelia, která o ni měla starost. Popravdě, jsem si na ní docela zvykla. Dřív to pro mě byla jen ta holka, co chodila s Jamiem.

S přibývajicími dny začala Rose vypadat lépe, přesto o malou se ještě starat nemohla. Snažily jsme se to s Gi nějak zvládnout. Přestože v době kdy Rose onemocnila, jsme toho o dětech moc nevědely. Netušili jsme ani jak často takové dítě jí. My dvě jsme na takové věci vážně ''dvojka''. K mému údivu jsme se to časem naučily zvládat, to bylo fajn.

Pár dní na to bylo všechno zase špatně. Rose byla v bezvědomí. Netušili jsme, co se děje, nikdo si s ní nevěděl rady. Hrála jsem si s malou v obývacím pokoji, kde jsme se najednou začali scházet všichni. Ash postával u okna, Gina seděla v křesle. V tom do pokoje nakráčela Am s Michaelem v patách. Chvíli postávali u dvěří a něco si šuškali, vypadalo to skoro jako by se hádali. Chtěli nám něco sdělit, ale v jednom kuse si skákali do řeči. Když Stone začal křičet, vytočil mě do běla. Okřikla jsem ho se slovy, že jestli o tom neví, je mezi námi malé dítě, které se pokouším uspat. Pak to začalo, konečně spustili. Z jejich zmateného proslovu jsem pochopila dvě věci. Zaprvé, Am to věděla celou tu dobu, že je Rose nemocná. Gina zuřila a nesnažila se to vůbec skrýt. Já jsem byla naštvaná zrovna tak, ale nadávala jsem pouze v duchu. Už tak tam bylo na jedno maličké dítě dost křiku. No a zadruhé, je tu možnost. Možnost Rose pomoc. Háček byl v tom, že by to znamenalo učinit krok proti její vůli. A na nás pěti to záviselo. My jsme měli rozhodnout o tom, co se s Rosou stane.

Zuřila jsem. Byla jsem tak naštvaná, že v podstatě cizí člověk jako je Michael nás nutí k takovému rozhodnutí. Ale nakonec se k tomu, že se zavolá pomoc, nevyjádřil negativně nikdo. A tak se začalo jednat. Malá musela pryč z domu tak, jako všichni ostatní. Michael šel pro zmíněnou pomoc na ministerstvo. Bylo mi doporučeno, abych ji vzala do Rosy stanu. Z principu jsem řekla že ne a vzala Trishu s sebou do kotle a na malou procházku s Beccou po Visánku. 

V kotli proběhla zvláštní situace. Přihla ke mně Gina s tím, že má pro mne dopis. Dopis od Rosy. Jenže dopis nebyl adresovaný mně, nýbrž Kath. Rosa si přála, abych jí ho předala. Já. To snad není možný. Vůbec jsem to nechápala. Byla jsem zmatená. Copak ji onemocněla sova, že jí ho nemohla poslat po ní?  Chvíli jsme to zvažovala. Příčilo se mi dělat Kath soví poštu, ale nechtěla jsem Rosu zklamat. Nakonec jsem Gině dopis trochu neslušně vytrhla z ruky a šla rovnou ke Kath, která seděla nedaleko. Přišla jsem ke stolu, kde seděla společně s nějakými dětmi. Na všechny jsem se pobaveně ušklíbla a odtáhla Kath stranou. Na chvíli jsem se přemohla a řekla jí o dopise. Pak přišlo něco, co mě šokovalo. Kath pro mě měla taky dopis. Tak nevím co se mi příčilo víc. Dát jí ten svůj nebo vzít si ten její. No, naštěstí jsme to nějak přetrpěly a následně si šly po svých. 

Když jsme se všichni večer u Rosy sešli, seděli jsme mlčky v křeslech a čekali. Bylo to frustrující.  Když mi to šlo už vážně na nervy, odešla jsem ven sednout si na lavičku. Byla už tma a tak jsem rozsvítila lucernu. Napadlo mě, že mám vlastně ten dopis. Roztrhla jsem obálku a začala číst. Dopis byl dost dlouhý, přesto jsem nepřestávala ve čtení. Ona myslela, že umírá. No vážně. Celou tu dobu musela žít s takovým strachem a nebyl nikdo, kdo by ji pomohl. Když jsem ale četla dál, začínala jsem si uvědomovat o co v dopise usiluje. Chtěla po mně, abych se usmířila s Kath. Strašně mi vadilo, že žádá zrovna tohle. Zlobila jsem se. Samozřejmě mě k ničemu nenutila, ale přesto na mě nevědomě vyvíjela tlak. Trochu se stydím, že mi při čtení tak dojemného dopisu stekla po tváři jen jedna slza. Nakonec, když už bylo podle mého dojímání až příliš, zvedla jsem se a vrátila k ostatním. Netrpělivě jsem sledovala dveře. Až nám konečně přišli říct tu úžasnou zprávu. Ano, Rose bude v pořádku. Tahle zpráva nás ohromila všechny. Chtěla jsem ji hned vidět, což bylo možné a tak jsem šla za ní. Už to byla zase moje Rose.