Konec

Věděla jsem, že kdybych nepřijela do Bradavic pozdě, nemusela jsem teď čelit své vlastní zkáze. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Neohrožovat svou přítomností své blízké mi připadalo jako dobrý nápad. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Té noci jsem měla dobré spaní, žádné blouzňení dokonce ani žádné jiné výplody mé mysli. Ráno jsem si přpadala skvěle, měla jsem pocit, že už jsem to zase já. Oblíkla jsem si své oblíbené kalhoty, k tomu modrý vršek a seběhla z havraspárské věže dolů do Velké síně. Urovnala jsem si znovu tričko, hluboce se nadechla a vkročila. Byla jsem přesvědčená, že už to zvládnu. Rozhlédla jsem se po tèměř prázdné síni a spatřila před sebou ty dvě postavy. Kath, Devon- zašeptala jsem si pro sebe a udělala ještě pár kroků vpřed a stála tak už těsně u nich. To co následovalo, byl přátelský rozhovor, který se ale zdál nepatrně napjatý. Nebylo to úplně to, co bych očekávala, ale přesto jsem byla až příliš opojená jejich přítomností na to, abych si stihla všimnout, že je něco v nepořádku. 

Má nepozornost byla to, co způsobilo mou bolest ještě hlubší. Už už jsem stála na nohou, ale ta slova zapříčinila to, že jsem se zhroutila zase zpátky na židli. Seděli jsme teď v magické místnosti, všichni tři a v kruhu. Zvláští jak mi označení "my tři" připadalo najednou nesnesitelné. Nastala pauza, v duchu jsem si opakovala ta slova a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam. "Jsme spolu" znělo mi v hlavě znovu a znovu. Nakonec jsem to nevydržela a opět vyskočila z té nepohodlné židle, tentokrát už úspěšněji. Když jsem se konečně dostala přes zamčené dveře, mířila jsem od té místnosti co nejrychleji pryč. Nějakou chvíli jsem je cítilla za sebou, ale ta slova mi pořád vířila v hlavě, že jsem přidala do kroku až jsem nakonec byla z dosahu. Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry. Jenže jsem šla dál a dál. Nakonec jsem o něco zakopla- neměla jsem ponětí co se mnou je, zůstala jsem ležet. Byla jsem venku a byla už tma až mi najednou nad hlavou zasvítil měsíc.